V Chorvatsku si můžete pochutnávat na potravinách z Istrie, vydat se do vnitrozemí obdivovat mohutné vodopády a překročit hluboké kaňony, a nakonec se poznávat fantastické dalmatské pobřeží.
Istrie: jídlo a pití
Výroba vína není na Istriijském poloostrově nic nového. Římané kdysi považovali zdejší víno za jedno z nejlepších v celé říši a jedna císařovna se prý dožila věku 86 let poté, co trvala na tom, že bude denně pít jedině istrijské víno.
Od té doby je Istrie synonymem pro epikurejský život: hojnost darů moře a dobrého vína, dlouhé noci a popolední zdřímnutí. Stala se jednou z tradičních přímořských destinací Chorvatska, miniaturní Azurové pobřeží na Jadranu, s honosnými hotely střídajícími se s rybářskými vesnicemi na pobřeží, kde rybářské traulery sdílejí místo v přístavišti s jachtami oligarchů.
Rekreanti sem přicházejí a zase odcházejí, avšak gastronomické tradice Istrie přetrvávají. Město Buje na severu si klade nárok na největší bílé lanýže na světě, které se až donedávna hledaly s pomocí prasat na vodítku. Jižně odtud se rozprostírají staleté olivové háje, jejichž plody dodnes sklízejí ručně: větve olivovníků setřásá jedna rodina generace za generací.
Národní park Plitvická jezera: vodopády
Národní park Plitvická jezera je tak krásné místo, že působí až nereálně. Rozprostírá se v zeleném vnitrozemí Chorvatska, kde se řítí vodopády kaskáda za kaskádou, místy vytvářejí tyrkysové jezero, než začnou padat dolů do strmého krasového kaňonu a mimo dohled lidských očí.
Co se týče geologie, Plitvice je stále horkou novinkou. Zdejší jezera vznikla před pouhými 12 000 lety, což je z geologického hlediska okamžik, kdy podzemní řeky vytékající z kopců začaly vytvářet vápencové usazeniny a tím formovat přírodní přehrady. I dnes je krajina v Plitvici stále aktivním staveništěm Matky Přírody.
Králem vodopádů je příhodně pojmenovaný Veliki Slap, který se řítí přes okraj skalní stěny a hlučně padá na dno údolí. Kromě toho zde bublají potůčky, které vtékají do malých jezírek, kde se v mělčinách míhají hejna duhových pstruhů.
Národní park Paklenica: příroda
Národní park Paklenica, oblast hlubokých kaňonů a pustin porostlých křovinami, působí jako zeměpisný mix nebo jako kus amerického Západu přenesený na balkánský poloostrov. Přitom je to jeden z nejdivočejších koutů Chorvatska: odlehlé pohoří Velebit je domovem medvědů, vlků a divokých koček, a jeho nejodlehlejší části byly až do 50. let (kdy zde nebyly zavedeny silnice) známé pouze toulajícím se pastýřům.
Vzduch začne být horký a terén drsnější, když budete sestupovat do skalnatého kaňonu Velika Paklenica, který se hluboko zařezává uprostřed parku. Po skalách se míchají ještěrky, a když vzhlédnete nahoru, možná zahlédnete orla skalního, jak Vám krouží nad hlavou.
Paklenica prožila také svoji filmovou kariéru: coby krajina podobající se Divokému západu posloužila jako prostředí pro natáčení nejúspěšnější westernové série všech dob o Vinnetouovi. Německé filmy z 60. let přinášely parní vlaky, americká městečka a indiánské tábory, to vše v prostředí tehdejší socialistické Jugoslávie, zatímco místní muži vystupovali jako statisté. I po 50 letech autobusy s německými turisty pravidelně přijíždějí do Paklenice, kde si turisté oblečení do kostýmů znovu prožívají přestřelky známé ze svého dětství: realitní agenti hrají psance a bankovní úředníci se změní v hrdiny…
Mljet: ostrovy
Jen málo míst dokáže tak snadno navodit stav šťastné netečnosti jako ostrov Mljet. Je to jeden z nejjižnějších a nejkrásnějších ostrovů Chorvatska a představuje velké finále po po sledu mohutných výběžků, širokých modrých zálivů a meandrujících řek, které se nacházejí na dalmatském pobřeží jižně od Splitu.
Mljet je vzdálen necelou hodinu plavby trajektem z vnitrozemí a žije zde pouze pár set obyvatel, je de desítka vesnic, dvě přílivová jezera a jediná silnice prodírající se hustě zalesněnými kopci ve vnitrozemí. Je to místo, kde se životní tempo jen zřídka zvýší nad nejnutnější míru; rybaření, jídlo a zdřímnutí si zde jsou prioritami, co si jen kdo dokáže vzpomenout.
Dubrovník: historie
Blíží se noc a bóra, chladný severní vítr, vane Dubrovníkem, proniká do uliček ve starém městě, třese šňůrami s prádlem a hrozí, že ho odnese přes hradby ven přímo nad Jaderské moře.
Postupně se ulice vyprazdňují, davy mizí a pomalu se odkrývá majestátnost města. Skřípění zakotvených lodí a šplouchání vln se ozývá ve starém přístavu, zatímco sochy světců, válečníků a andělů shlížejí nad kamennými ulicemi, které jsou stále vyhřáté od denního slunce. Dubrovník je možná nejkrásnější město ve Středozemí, obklopené opevněním, hradbami a věžemi stojícími na sobě podobně jako u obrovského hradu z písku.
Ještě před 20 lety však město obléhala jugoslávská armáda, která usmrtila téměř sto civilistů a zničila historické budovy. Dubrovník je památkou chráněnou UNESCO a má jen malou strategickou hodnotu, takže byl nezvyklým cílem. O dvě desetiletí později má Dubrovník velmi blízko své původní podobě: je to renesanční město-stát, kdysi známé po celém Středozemí svými demokratickými principy, bohatou kulturou a filosofií.
Kostely, paláce a městské domy roztrhané dělostřeleckými granáty byly mezitím opraveny a zrekonstruovány a dnes hostí koncerty a výstavy. Do města se vrátili turisté v zástupech, avšak stopy starého života ve městě stále přežívají: je to např. příval zákazníků do kaváren v neděli po mši nebo stánky s potravinami, které se ve všední dny ráno otevírají na městském náměstí. Avšak i dnes jsou místní lidé často neochotní o obléhání města mluvit. A ti, kteří promluví, popisují tyto zážitky buď s drsným černým humorem, anebo z pohledu líčení hrdinství.
