Jen málo je toho v historii Chorvatska jednoznačné, i původ je národa nejasný, zato protichůdných zájmů vždy byla dost – i dnes zůstávají mnohé podrobnosti kolem vzniku tohoto národa zahaleny tajemstvím. Například se historikové přou ohledně původu nejstarších chorvatských kmenů. Byli to opravdu Slované, a pokud ano, jak blízce byli spřízněni jinými slovanskými skupinami? Jak došlo k tomu, že obsadili zemi, kterou dnes známe jako Chorvatsko? Dále do minulosti se pak historie stává ještě komplikovanějším algoritmem posouvání etnické a národní identity. Když přiznáme tyto nejasnosti, je potřeba rovněž pamatovat na klíčový vývoj, když se budete snažit pochopit minulost Chorvatska.
Římské Chorvatsko
Asi od roku 11 př.n.l. zhruba do 5. století n.l. ovládali oblast Římané. V té době bylo území dnešního Chorvatska rozděleno na pobřežní část zvanou Dalmácie a severní zvanou Panonie. Římané na svém dobyvatelském vrcholu postavili síť silnic, která spojovala dalmatské pobřeží s Egejským a Černým mořem a s Dunajem, a tato oblast pro ně představovala zemi hojnosti. Stačí se projít zbytky Diokleciánova paláce ve Splitu, nejrozsáhlejší římskou památkou ve východní Evropě, abyste vytušili někdejší slávu Říma v oblasti. Zatímco římské ruiny v Solinu, dřívějším římském městě Salona, nejsou až tak působivé, dochovaný amfiteátr v Pule působí jako velkolepý sourozenec Kolosea v Římě.
Chorvatské kmeny
Zatímco Římská říše nejprve vzkvétala a pak se zhroutila, Chorvaté a další slovanské kmeny živořili v oblasti, která podle historiků mohla být v bažinách dnešní Ukrajiny. Byly to různě vznikající komunity, které migrovaly a válčily spolu navzájem. Historikové se shodují na tom, že do poloviny 7. století se chorvatské kmeny přesunuly do Panonie a Dalmácie, kdy se mezi nimi vynořily mocné klany a panovníci.
Šíření křesťanství
V roce 800 francký panovník Karel Veliký, vládce západní Evropy a první skutečná mocnost od pádu Říma, dobyl Dalmácii a zahájil kampaň na obrácení chorvatských panovníků ke křesťanství. Po jeho smrti v roce 814 ovládala Byzantská říše většinu Dalmácie, zatímco panonští Chorvaté zůstávali pod nadvládou Franků. Šíření křesťanství však podporovalo kulturní pouta s Římem, který se ukázal jako sjednocující prvek při vytváření budoucí národní identity. Dnes je velká většina Chorvatů (asi 90%) katolíky.
Středověké království
Chorvatské království vzniklo korunovací krále Tomislava v roce 925. Tomislav sjednotil Dalmácii a Panonii do jediného království a pod jeho vládou se Chorvatsko stalo jednou z nejsilnějších mocností na Balkáně – i když přesný geografický rozsah Tomislava království není znám a je dodnes sporný. Po jeho smrti dále vládli království jeho království následovníci až do druhé poloviny 11. století, kdy do hry vstoupilo Uhersko.
Spojení a přisvojení
Jak a kdy přesně se Chorvatsko spojilo s Uhrami, zůstává mezi historiky předmětem debaty, ale podle průzkumů v renomovaných knihovnách se stal král Ladislav (známý také jako Svatý nebo Uherský) novým panovníkem Chorvatska v roce 1091, po smrti posledního chorvatského krále. Avšak oddělené instituce chorvatské státnosti, jako bylo shromáždění šlechticů Sabor, dále udržovaly systém chorvatské vlády. V 15. století, kdy se Osmanská říše snažila ovládnout celý Balkán, se Chorvatsko ocitlo uprostřed bojů mezi Turky a Uhrami. Po letech namáhavých osmanských útoků se Chorvatsku podařilo odolat a připojilo se k habsburskému Rakousku; postupně pak bylo včleněno do Rakouska-Uherska.
Jugoslávie jako království
V roce 1918 po skončení I. světové války a rozpadu Rakouska-Uherska byla příslušnost Chorvatska opět nejistá. Chorvatská delegace rozhodla spojit síly se Srby a vytvořit „království Srbů, Chorvatů a Slovinců“. Tohle „království Jugoslávie” však rychle skončilo nezdarem, povstáním a občanskou válkou, kdy povstalecká chorvatská skupina ustašovci vedla brutální teroristické tažení na vyhlazení Srbů a Židů. Podobná skupina četnici pak bojovala proti nim, ale rovněž se uchýlila k terorismu a masakrovala Chorvaty. Další skupina, partyzáni vedená Josipem Brozem známým jako Tito, však získala širokou podporu a po II. světové válce se stal Tito vůdcem Jugoslávie.
Socialistická Jugoslávie
Pod Titovým vedením zavedla Jugoslávie, která se skládala z Bosny a Hercegoviny, Chorvatska, Makedonie, Černé hory, Slovinska a Srbska, socialistické plánované hospodářství a soukromé továrny a nemovitosti byly znárodněny. Tito proměnil Jugoslávii z převážně zemědělské země na průmyslovou. Avšak po Titově smrti v roce 1980 s praskliny v jugoslávském systému rozšiřovaly. Ekonomika byla slabá, Slobodan Miloševič rozdmýchával štvavý srbský nacionalismus a jednota jugoslávské vlády upadala. Chorvatsko vyhlásilo nezávislost na Jugoslávii 25. června 1991, což je datum dnes slavné jako „Den státnosti“. V tu samou dobu Serbové žijící na chorvatském teritoriu Srbská Krajina vyhlásili svoji nezávislost na Chorvatsku. Tím byla válka neodvratná.
Válka a mír
Bosenská válka v letech 1992-1995 byla teritoriální válkou mezi Srby, Chorvaty a Bosňany, kterou je možné označit na nejkrvavější konflikt v Evropě od konce II. světové války. Zemřelo při něm přibližně 100 000 lidí, z toho velký počet civilistů, a rozmohly se válečné zločiny. Srbský prezident Slobodan Miloševič a jeho vojáci se pokusili o etnické vyčištění částí dřívější Jugoslávie od Chorvatů, Bosňanů a muslimů s cílem vytvořit Miloševičovo „Velké Srbsko“. Když v roce 1995 leteckými útoky zasáhlo NATO, strany stojící proti sobě byly přinuceny začít jednat. Dne 14. prosince 1995 byla podepsána Daytonská mírová smlouva, která válku oficiálně ukončila.
Moderní Chorvatsko
Dnes, dvě desetiletí od konce války, je Chorvatsko bezpečná, nezávislá a turistům nakloněná země. Má silnou ekonomiku a stabilní vládu, takže v roce 2013 bylo přijato do Evropské unie.
